Jaroslav Suchý

Narodil jsem se 3. února 1971 v Brně. Do roku 1998 jsem bydlel s rodiči a sestrou v Brně-Kohoutovicích. Nyní bydlím v městské části Brno-Střed.

Vzdělání

Povinnou osmiletou školní docházku jsem absolvoval na základní škole Botanická 70 v Brně. Poté jsem vystudoval gympl „Jarošku“ (gymnázium na Třídě kapitána Jaroše 14), maturitu jsem složil v roce 1989. Poté jsem začal studovat Vysokou školu zemědělskou v Brně, ale protože jsem od 6. třídy základní školy studoval angličtinu, přešel jsem po roce na Filozofickou fakultu v Brně ke studiu anglického jazyka. Studium jsem ukončil v roce 1995 diplomovou prací a Státní magisterskou zkouškou. V současné době studuji externí doktorandské studium na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, obor „teorie vyučování cizích jazyků“ – jazyk anglický.

Fotka z maturitního tabla. Bez bruslí by to nešlo – ale o tom níže.	V roce 1990 jsem nastoupil do „prváku“ na „fildě“.

Zaměstnání

Od září roku 2001 je mým hlavním zaměstnavatelem Masarykova Univerzita. Pracuji na Pedagogické fakultě, kde učím metodologii anglického jazyka a praktický jazyk. Donedávna jsem pracoval také na Filozofické fakultě jako učitel praktického jazyka. Provozuji soukromou jazykovou školu A SCHOOL, příležitostně tlumočím a překládám, nejraději titulky a scénáře. Přeložil jsem však i dvě knihy.

V letech 1999-2001 jsem pracoval v městské části Brno-Židenice jako manažer projektu „Integrovaný přístup k bydlení“. Šlo o projekt vytvořený a po celé dva roky řízený partnery města Brna z nizozemského Utrechtu. Cílem projektu bylo vytvořit pro městskou část rozvojový plán, jinými slovy naplánovat, co by se v městské části mělo stát v průběhu dalších deseti let, aby byla co nejkrásnější a nejpříjemnější pro své obyvatele. Projekt byl po dobu zmíněných dvou let mou hlavní pracovní činností, učil jsem však několik hodin na jazykové škole při Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, abych se jako učitel „udržel ve formě“.

Má přezdívka je „E.T.“ – zkratka „English Teacher“ – učitel angličtiny

Přezdívku kdysi vymysleli studenti Taneční konzervatoře a od té doby ji používám. Angličtinu jsem začal učit již jako student druhého ročníku vysoké školy, tehdy na střední zdravotnické škole. Učení se mi zalíbilo tolik, že jsem v průběhu studia absolvoval všechny v té době dostupné volitelné předměty týkající se výuky anglického jazyka a s metodikou angličtiny souvisela také má diplomová práce. Postupně jsem dále sbíral praktické zkušenosti na Základní škole Pavlovská v Kohoutovicích, Akademickém gymnáziu v Králově poli a Taneční konzervatoři na Lesné.

Na Taneční konzervatoři jsem začal učit na celý úvazek po absolvování základní vojenské služby a v letech 1997-1999 jsem pracoval pro jazykovou školu The Caledonian School. Mé další pracovní zkušenosti již znáte z předchozího odstavce.

Krasobruslení

Krasobruslení se věnuji od roku 1977. Aktivní závodnickou činnost jsem ukončil v lednu roku 1997. V tomto sportu mám základní pracovní kvalifikaci asistenta trenéra.

Za své nejlepší výsledky považuji sedmé (Sarajevo, 1987) a desáté místo (Kanada, 1988) z Mistrovství světa juniorů, třinácté místo na Mistrovství Evropy ve finských Helsinkách v roce 1993, 22. místo na Mistrovství světa téhož roku v Praze, deváté a šestnácté místo ze světových zimních Univerziád v letech 1993, resp. 1995, vítězství v Českém poháru za rok 1994 a zisk titulu Mistra České republiky v Ústí nad Labem v roce 1995. Státní vlajka na nejvyšším stupni a hymna České republiky mi hrála jen jednou v životě, ale tím cennější vítězství (mezinárodní závod juniorů Sofia News v Bulharsku) to bylo.

Já (uprostřed) po vyhlášení výsledků Českého poháru za rok 1994 a zisku titulu mistra České republiky pro rok 1995	Naposledy na stupních vítězů (leden, 1997)

Mým posledním závodem v kariéře byla Velká cena města Třince v roce 1997. Ačkoliv jsem tehdy již jako učitel na plný pracovní úvazek trénoval a udržoval se v kondici a ve formě jen velmi sporadicky, podařilo se mi zvítězit. Bylo to příjemné loučení.

V letech 1994-1998 jsem bruslil jako sólista Dětské lední revue a od roku 1999 do loňska jako sborista v Muzikálu Mrazík (byl jsem loupežník Prcek). Nyní občas jezdím exhibice nebo je i moderuji. S mikrofonem v ruce jste mě mohli vidět například při uvádění závěrečné krasobruslařské exhibice, která zakončovala Mistrovství Evropy v Praze v roce 1999. Kromě uvedených aktivit také příležitostně zaskakuji za svého bývalého trenéra Dr. Petra Starce a skládám choreografie na ledě pro mladé krasobruslaře.

Jako sólista v Dětské lední revue	Jedno z mých oblíbených exhibičních čísel je „Indián“	Moderování na ledě je můj koníček

Záliby

Mám to štěstí, že všechno co dělám je do určité míry i mým koníčkem – angličtina, politika, ale hlavně krasobruslení a sport všeobecně. Krasobruslení už se samozřejmě věnuji jen omezeně, ale sport mám rád, proto jezdím na kole a hraji squash a učím se tenis. Několikrát jsem seděl na koni a rád bych se naučil pořádně jezdit. Je to všechno o čase, který mi teď dost chybí.

Kromě sportu samozřejmě občas čtu, moc rád mám hudbu – poslouchám toho dost – od klasiky přes muzikály až po diskotékovou hudbu, anebo folk. Od sedmnácti hraji na kytaru – nejsem žádný virtuos, ale když mě večer posadíte k táboráku a mám vedle sebe dobrou společnost, dokážu hrát až do rána. Jinak rád chodím do lesa a jezdím do přírody na kole.

Angličtina

Anglický jazyk jsem se začal učit soukromě v šesté třídě základní školy u paní Kuthanové, která mi dala výborné základy. V podstatě už jako žák sedmé třídy jsem se na mezinárodních krasobruslařských závodech dokázal anglicky domluvit. Ale také rusky. Oba dva jazyky jsem pak dále studoval na gymnáziu, kde jsem měl štěstí na dobré učitelky. Ačkoliv se na závodech hodně mluvilo rusky, fakt, že angličtina byla jazykem úředním způsobil, že jsem postupně uměl lépe anglicky než rusky a adekvátně rostl i můj zájem o tento jazyk. Proto jsem si angličtinu zvolil jako maturitní předmět (maturita z angličtiny nebyla před rokem 1989 povinná). Angličtinu jsem nakonec vystudoval a dnes se jí živím. Stále mám rád i ruštinu, rád bych začal chodit na soukromé hodiny s rodilým mluvčím, ovládám základy němčiny a chtěl bych se naučit také francouzsky, ale zatím se mi příliš nedaří časově skloubit práci, koníčky a… politiku.

Politika

Díky sportu jsem hodně cestoval. Zprvu jen po socialistických zemích, později přišly i cesty do kapitalistického světa. Díky schopnosti domluvit se anglicky jsem měl poměrně brzy možnost povídat si s krasobruslaři ze západních zemí. Bavili jsme se o tématech adekvátních našemu věku – samozřejmě o krasobruslení, o škole, o děvčatech, ale stejně jako pro nás byl západní svět tajemstvím, naopak to platilo úplně stejně, proto často přicházela řeč i na politiku. Jak vlivem výchovy v rodině, tak vlivem těchto rozhovorů, jsem si začal uvědomovat, že politický směr, kterým se tehdy Československo ubíralo, nemá budoucnost.

V tomto mě utvrdilo i několik návštěv Sovětského svazu, kde byla situace viditelně horší než u nás. Zatímco v Československu mnohdy nebylo leccos k dostání, v Oděse (dnes Ukrajina) jsem například v obchodě viděl odkrajovat máslo z jedné velké špinavé hroudy a mezi potravinářským zbožím se povalovali toulaví psi a kočky. Tím nechci říci, že mám něco proti Rusům, přesněji obyvatelům bývalého Sovětského svazu. Právě naopak. Byli to naši velcí kamarádi, snad i díky určité příbuznosti povah, která je Slovanům do určité míry vlastní.

Největší „školou“ pro mě však byl zájezd do Severní Koreje. Již v roce 1986, tedy ještě za hluboké totality u nás, jsme se odtamtud vrátili se slovy „chvála Bohu, že je to u nás alespoň takové, jaké to je“. Dodneška bych doporučoval každému, kdo ještě věří myšlence, že by to komunismus mohl někam dotáhnout, aby se do Severní Koreje zajel podívat. Stručně uvedu jen několik zážitků – všichni sice mají práci, ale stát drží zaměstnanost uměle, proto jsem například viděl, jak ženy zametají sníh z trávníku. Děti chodily do školy a ze školy ve dvojstupu, často s praporem a mnohdy za zpěvu pochodových písní, k vůdcovým sedmdesátým narozeninám mu korejský lid vystavěl věž vysokou 150 metrů, která je postavená z tolika kamenných kvádrů, kolik vůdce strávil na zemi dnů, rodný domek sedmdesátiletého vůdce pak na svém místě (podle našeho tehdejšího velvyslance) před deseti lety ještě nestál, atd. V roce 1986 jsme v Koreji byli ubytováni v hotelu, který jsme tehdy považovali za dost slušný. Když jsme jeli do této země závodit v roce 1992, byla ve stejném hotelu teplota 16°C, netekla teplá voda a byli zde švábi. Museli nás přestěhovat. Náhradní hotel byl mnohem lepší, luxusní, zřejmě pro prominenty a vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy jsme jednou po ránu šli s jednou norskou trenérkou halou hotelu a přeběhla nám přes cestu krysa. Ona dáma z Norska po deseti dnech pobytu v této zemi už jen rezignovaně konstatovala „Hele, snídaně!“ Ještě že jsme v roce 1989 zvolili jinou cestu a neřítíme se do propasti, ve které Severní Korea dnes je a pokud se z ní jednou dostane, bude to pomalá a bolestivá cesta, mnohem těžší a bolavější než vývoj u nás po roce 1989.

Ve druháku na „gymplu“ jsem se poprvé dostal na Západ, a to rovnou do Kanady. Rozdíl mezi životem tam a u nás byl markantní – od zboží v obchodech, přes bezbariérové přístupy, setkání se šťastnými emigranty, kterým se nicméně stýskalo po vlasti a její kultuře a do značné míry byli rádi, že potkávají krajany. To všechno jen podtrhlo můj názor, že chce-li se Československo někam pohnout, musí se komunistického režimu zbavit.

Proto jsem se v listopadu 1989 stal jedním z mnoha studentů demonstrujících za pluralitní demokratický systém. Po revoluci jsem pak již nepřestal sledovat politický vývoj a v podstatě velmi brzy se u nás, samozřejmě, začaly dít mimo jiné i věci, které se mi zase až tolik nelíbily a chtěl bych je dělat jinak. Začal jsem kritizovat mnohé politiky a strany a často jsem pak logicky slyšel výtku, že jenom kritizuji a nic pro to nedělám. Z toho důvodu jsem začal hledat cestu, jak pro to něco udělat a zapojit se do věcí veřejných. Zprvu se mi nechtělo vstupovat do žádné politické strany, ačkoliv jsem se i díky výchově stal v podstatě stálým voličem KDU-ČSL.

V roce 1997 jsem cestu, jak „udělat něco pro to“, našel. Zakládal se totiž Junior klub křesťanských demokratů (dnes Mladí křesťanští demokraté). Členství v KDU-ČSL nebylo podmínkou, křesťansko-demokratickým zaměřením mi organizace vyhovovala, takže nebylo co řešit a stal jsem se jedním ze zakládajících členů. Postupně jsem zjišťoval, že mi politická práce není cizí a v roce 2000 jsem se rozhodl podpořit křesťansko-demokratický proud vstupem do KDU-ČSL.

Na jaře roku 2002 mě Junior klub nominoval do primárních voleb do Zastupitelstva města Brna. Výsledkem bylo páté místo na kandidátce KDU-ČSL. Díky vám jsem se 2. listopadu 2002 stal členem Zastupitelstva města Brna. 25.ledna 2005 jsem se stal členem Rady města Brna. Od listopadu 2006 jsem díky důvěře, kterou jste mi dali, opět členem Zastupitelstva města Brna a od 15.4.2008 členem Rady města Brna. Děkuji!